Na jméno Johnny Dumfries jsme my pozorní evropští fandové, narazili nejpozději roku 1984, když se nám pravidelně dostávalo zpráv o tom, jak tento Skot poráží konkurenci britského šampionátu formule 3. Kdo vyhrával právě tam, musel přeci být mimořádně nadaný – vždyť právě odtud přímo do formule 1 zrovna postoupili Ayrton  Senna a Martin Brundle…

A Johnny nadaný byl. Jeho stříbrný Ralt-VW, který pro něj nazasoval Dave Price, vyhrál toho roku 14 závodů a s převahou se stal britským mistrem před Allenem Bergem, Russellem Spencem, Mario Hyttenem a Rossem Cheeverem. Když už jsme u jmen: výraz „Johnny Dumfries“ nebylo težké si zapamatovat, možná právě proto, že jsem se při jeho přečtění musel trochu usmát. V překladu z angličtiny do mé druhé mateřštiny (němčiny) a z něj do mé první mateřštiny (češtiny) by se totiž dalo s trochou humoru a fantasie přeložit jako „Hloupý Honza“. To ale Johnny jistě nebyl a teprve mnohem později se ne něj „provalilo“, že se beztak jednalo jen o krycí pseudonym. „Honza“ totiž pocházel z kruhů, ve kterých smradlavé motory zrovna „nemuseli“…

Bylo logické, že britský šampion F3 od roku 1985 postoupil do právě zavedené F3000. Dumfries tam startoval na voze March týmu Mika Earla jménem Onyx. Sezona ovšem nesplnila to, co její senzační ouvertura slibovala (v Silverstone se kvalifikoval za Fertéem, Thackwellem a Pirrem jako čtvrtý). Za celou sezonu si dojel jen pro jediný bodík za 6. místo ve Vallelunze a zlepšení nepřinesl ani přestup do továrního týmu Lola.

Johnnymu se přesto dostalo příležitosti, nastoupit v sezoně 1986 za absolutně špičkový tým formule 1. U Lotusu se po dlouhých zákulisních bojích podařilo Sennovi odmítnout „přiliš silnou dvojku“ Dereka Warwicka a vedení týmu tedy hmátlo po „dalším Britovi, který se náramě hodil do portfolia sponzora John Player Special“ – po Dumfriesovi.

Tehdy 28letý „nováček“ v týmu nahradil jezdce podobného vzdělání a chování, Elia de Angelise, což na hladového a bezohledného rváče Sennu samozřejmě zdaleka nestačilo. Zatímco Brazilec budoval svůj pomník úspěchy, živořil Johnny ve svém nádherném černo-zlatém monopostu JPS-Lotus-Renault 98T jen ve středu pole. Body získal až v závěrečné třetině sezony. Z výborného 8. místa na startu si dojel pro dva body coby pátý v Maďarsku, kde F1 za neuvěřitelného vedra debutovala. Pro třetí a poslední bodík kariéry si dojel v podobném vedru na závěr sezony v Adelaide. Zárověň se jednalo o jeho 15. a poslední Grand Prix.

Ročník 1986 byl rokem mého jediného osobního setkání s tímto jezdcem. Jako 19letý nadšenec jsem odpoledne po kvalifikaci v Zeltwegu tradičně použil úspěšného triku: Vyčkal jsem, až se na trati již nebude nic dít, prolezl výřezem v plotě pro TV-kameru a přes trať dospěl úspěšně a nerušen do boxů. Mohu při tom vyvrátit báchorky o „Sennovi, který v boxech setrvával nejdéle ze všech, aby s inženýry řešil nastavení vozu“. Toho letního večera byl jediným jezdcem, který se ještě točil kolem svého vozu právě Dumfries. Z uctivé vzdálenosti jsem ho na čas pozoroval, jednou cvaknul spouští foťáku a popřál hodně štěstí v zítřejším závodě (nic to nepomohlo, již po 9 kolech ho zastavil defekt zapalování.).

Dumfries byl přiliš hrdý na to, aby ještě další rok financoval některou ze stájí F1 a přesedlal coby tovární jezdec do světa vytrvalostních závodů, kde slavil roku 1988 největší úspěch své kariéry: S Janem Lammersem a Andym Wallacem vyhrál na TWR-Jaguaru stáje Toma Walkinshawa prestižní maraton na 24h v Le Mans. Po dalších dvou letech v továrním týmu Toyoty a několika závodech za francouzkou značku Courage ukončil svou sportovní kariéru. Roku 1989 jsem měl tu čest, vidět Dumfriese naposledy „v akci“, když se ve Spa dělil o Toytotu 89CV s Geoffem Leesem.

Z motorsportu se zcela stáhl – to už se ovšem vědělo, kdo Johnny Dumfries skutečně byl: John Colum Crichton-Stuart, sedmý Markýz of Bute, tedy potomek jednoho z nejstarších skotský šlochtických plemen se stálým křeslem ve sněmovně House of Lords! Johnnyho otec právě zemřel a mladík musel převzít i všechny povinnosti, které s jeho postavením a titulem souvisely. Na závodění již nebylo ani pomyšlení….     Pátý velké ceny Maďarska roku 1986 zemřel zcela překvapivě v pondělí, 22. března 2022 po krátké nemoci. Nedožil se tak svých 63. narozenin.

Text a foto: Roman Klemm