4. prosince 2022 oznámila rodina Patricka Tambaye úmrtí 114násobného účastníka Grand Prix Formule 1. Francouz podlehl nervové chorobě, kterou trpěl již mnoho let. Pařížský rodák byl jedním z nejúspěšnějších pilotů „francouzské vlny“, která díky příkladné podpoře od firem elf a Marlboro zaplavila formuli 1 od poloviny sedmdesátých let. Dvojnásobný vítěz Grand Prix se narodil 25. června roku 1949, a než mu učarovaly motory, propadl na vysoké úrovni lyžování.
Roku 1972 vyhrál výběr mladých závodníků „Pilote elf“ a dle osvědčeného schématu startoval příští dva roky úspěšně ve formuli Renault. S podporou olejárny elf vyrazil od roku 1974 i s Formulí 2, kde v sezoně 1976 poprvé zvítězil a celkově skončil třetí.
Ve formuli 1 debutoval v polovině sezony 1977 s penězi elfu a Teddyho Yipa na Ensignu N177 v Silverstone. Jeho následující výsledky (bodovaná místa v Německu, Holandsku a Kanadě) poukazovaly natolik na „hvězdnou“ budoucnost mladého Francouze, že mu Marlboro dal při výběru pilota McLarenu přednost před Gillesem Villeneuvem. Stáj Teddyho Mayera se ale právě nacházela v krizi a sezony 1978/79 jediným čtvrtým místem ve Švédsku Patrickově dobré pověsti právě nedodaly. I přes titul mistra CanAm se do Formule 1 mohl po roční přestávce vrátit pouze díky starému spojení s Yipem. Číňan se roku 1981 pokoušel o štěstí s vlastní konstrukcí typu TY01 a Tambay s ní překvapivě úvodem roku zabodoval. Po několika málo úspěšných závodech přešel k týmu Ligier, ani zde se ovšem neprosadil. Zdálo se, že Tambayova kdysi slibná kariéra F1 končí.
I on sám byl vnitřně s Formulí 1 hotov, když mu ke comebacku znenadání dopomohla katastrofa: roku 1982 zahynul v Zolderu jeho přítel Gilles Villeneuve a Ferrari hledal pilota, který by Kanaďana do jisté míry nahradil. Od velké ceny Holandska seděl ve Ferrari 126C2 Tambay. Hned potvrdil, že se špičkovým materiálem dokáže adekvátně zacházet: v Anglii dojel třetí, ve Francii čtvrtý a v srpnu vyhrál velkou cenu Německa v Hockenheimu. Právě při tomto podniku se těžce zranil Pironi a z ‚nouzového řešení Tambaye‘ se přes noc stal Ferrariho jediný pilot. Později dojel druhý v Monze, což Scuderie honorovala smlouvou pro další sezonu.
Patrick prožíval zrod své druhé kariéry a ročník 1983 se stal jeho nejlepším vůbec: vyhrál v Imole, dojel dvakrát druhý a třetí a celkově skončil na čtvrtém místě tabulky. I když to Ferrarimu nebylo dost, oplýval Tambay i v příštích dvou letech výborným materiálem. Stal se totiž jezdcem Renaultu. Vozy státního podniku ovšem byly konkurenceschopné jen na papíře a vrcholem Patrickova působení u régie zůstala pole-position a druhé místo z Dijonu roku 1984.
Renault poté ve Formuli 1 vyklidil pole a Tambay rád přijal nabídku Carla Haase, stát se pilotem jeho nové organizace FORCE-Lola. Projekt se ale stal propadákem a Patrick se závodem v Adelaide koncem října 1986 loučil s Formulí 1 podruhé a nadobro.
Kariéru závodníka poté nechal vyznít občasnými starty ve sportovních prototypech a pravidelnými účastmi při rallye Paříž-Dakar. Více času ovšem začala zabírat jeho politická dráha a péče o sportovní kariéru nadaného syna Adriena. S Tambayem jsem se naposledy mohl setkat v Monaku roku 2018 a to již byl Parkinsonovou nemocí velmi poznamenán. Pozvánku ke stejnému podniku (Monaco Historique) letos již nemohl přijmout.
Text a foto: Roman Klemm
