56letý Roman Klemm je jedním z nejplodnějších autorů motoristických článků, reportáží a knih v českém jazyce. Začátkem prosince 2022 vyšla jeho již sedmá kniha s tématikou závodů a Formule 1. O tom, jak se ke psaní dostal a co zveřejnění knihy všechno obnáší, si popovídal s Pavlem Jelínkem.

Kdy jsi přišel na nápad, napsat knihu o automobilových závodech?
Od samotného nápadu k opravdovému výtisku je to dlouhá cesta plná naděje, šťastných náhod a dobré vůle zúčastněných. O závody se zajímám již 50 let a nápad, napsat něco podobného jako psávali Prüller, Hyan nebo Skořepa jsem přišel brzy: již ve třetí třídě jsem sepsal jakousi smyšlenou biografii fiktivního závodníka. Dílo v linkovaném sešitu (s osobně kreslenými ilustracemi) se bohužel nedochovalo. Pak jsem holdoval sportu způsobem, jakým kluci v tehdejší ČSSR mezinárodnímu sportu holdovat mohli: těch málo zveřejněných článků a fotek jsem si vystřihoval a lepil do vlastního sešitu. Jak texty, tak i fotky byly zpravidla jen mizerné úrovně a tak v těch sešitech pořád více přibývalo vlastních poznámek. Jak se „žurnalismus“ ale opravdu dělá, na to jsem přišel náhodou až mnohem později…

Tak tedy ta první „šťastná náhoda“..?
Ano. V mé nesmírné najivitě jsem se vydal (jako hrdina v mém sešitě) na dráhu závodníka. Při jednom podniku rakouského mistrovství v Mostě roku 2001 jsem mezi tréninky a závodem zašel do tiskového střediska, abych se tam podíval na TV-přenos závodu F3000, kde o titul právě bojoval Tomáš Enge. Seděl jsem při tom vedle dlouhána, který dění na obrazovce zapisoval. Netrvalo to dlouho a krmil jsem ho i postřehy, které možná sám nezaregistroval. Divil jsem se, že píše do novin o závodech, které vidí pouze v televizi – v zajetí mého najivního světa jsem si totiž tehdy myslel, že novináři jsou vždy “na místě činu”. Dali jsme se do řeči a brzy jsme přišli na to, že jsme zájmově úzce spjatí. Ten dlouhán nebyl nikdo jiný, než jedinečný fotograf a spíkr Martin Straka. O několik týdnů později zemřel Ken Tyrrell. Redaktor Straka potřeboval rychle nekrolog a vzpoměl si na „chytráka z tiskového střediska“. Z hlavy jsem tehdy (v pracovní době) během hodinky sepsal článek a materiál redakci dodal. Od té chvíle jsem byl na několik let spolupracovníkem internetového portálu největšího denníku v Čechách…

Pisálek článků tedy byl na světě, ke knize ale musela vést další šťastná náhoda…?
Web, pro který jsem psal, měl hojně využívanou rubriku „reakce čtenářů“. Byly to často tvrdá slova, která člověk musel spolknout. Hlavně na adresu mé tehdy chatrnější čestiny – od dětství žiju v Německu. Díky této rubrice ale vznikly i důležité kontakty. Mimo jiné s panem Radkem Vičíkem. Jsem člověk se staromódními hodnotami – mezi ně patří převědčení, že sepsat knihu je absolutní vrchol pisatelského řemesla. Netajil jsem se s tím – a byl to pan Vičík, který pro mne navázal kontakt s nakladatelstvím c-press/Albatros. To bylo roku 2003 a na sebevědomí mi tehdy nechybělo. Sám jsem přečetl tisíce článků a stovky knih a věděl jsem, že dovedu odvést lepší práci, než představovala drtivá většina těchto předloh. Zanedlouho mě pak pozval pan redaktor Růžička do Brna, já mu předvedl, jakou knihu si představuji. Má první publikace “Osobnosti a události dějin F1” byla na světě.

Kdy následovaly další?
Vše záleží na úspěchu předcházejícího díla. První kniha se asi prodávala dobře, protože jsem hned na to mohl vydat “Dějiny F3000” a po ní další…

Jak dlouho píšeš knihu a jak je to s námětem?
Sepsat knihu v takovém objemu, jaký ty moje zatím měly, trvá 1-2 roky. Patří k tomu samozřejmě i neustálý hon za informacemi od pamětníků. K tomu pak přijde kolem 6 měsíců, které potřebuje nakladatel k jazykovým opravám,na lay-out a samotnou výrobu. S náměty je to jednoduché: pojednávám výhradně témata a osobnosti, které mě osobně zajímají. Ty knížky píšu v první řadě tak nějak “pro sebe” a pro fandy mé generace, kteří na motorsport mají podobný pohled. Několikrát se mi stalo, že vydavatel nebo sponsor chtěl sám udat téma nebo směr knihy. To nemohu… Naštěstí ze psaní nežiju (ani by to nešlo) a tak si mohu takový postoj dovolit.  

Jak postupuješ?
Prostě mě napadne téma, se kterým bych se chtěl dopodrobna zabývat a jdu na to. Mám výhodu, že vlastním objemný archiv knih a především dobových časopisů a tak se dokážu kompletně ponořit do dané epochy. Mohu ji vidět tak, jako bych se v ní právě nacházel. Takto vzniklou “kostru” se pak snažím doplnit rozhovory s pamětníky, které “chytám” při historických podnicích po celé Evropě. S Mariem Andrettim a Derekem Dalym jsem dokonce mluvil v Indianapolisu… Do nových projektů se při tom vždy pouštím, aniž by bylo něco dohodnuto s nakladatelem. Toho oslovím teprve, když už je většina hotova. Když má člověk smůlu, tak pak musí na vydání několik let čekat – tak jak to bylo kvůli “pandemii” s aktuální knihou. Další „šťastnou náhodou“ je, že je pan redaktor Dalibor Kumr podobným nadšencem, jako já a šel do toho letos se mnou i za daných zlých hospodářských okolností.   

Využíváš při psaní znalostí z vlastního závodění?
ako závodník jsem byl tak slabý a jako technik takový diletant, že ze sportovně-technického pohledu není čeho využívat. Jiné je to se zajímavými kontakty. Jezdil jsem přeci jen s budoucími hvězdami jako Michael Schumacher, Takuma Sató, Romain Grosjean, Tomáš Enge, Robert Lechner, Zsolt Baumgartner, Andreas Jenzer nebo Jörg Müller. Někteří si mne ještě pamatují a dá se s nimi mluvit o všem možném… Hlavním zdrojem autentických informací pro mé historické knihy jsou ale hrdinové mého mládí. A tak jsem během příprav aktuální knihy “Osm nesplněných snů F1” vydatně zpovídal například s Emersona Fittipaldiho, Jochena Masse, Daniele Audetta, Waltera Wolfa, Jeana-Pierra Jariera a Marii-Claude Beaumontovou… Některé informace byly tak čerstvé (Miguel Angel Guerra o Oselle v Imole), že jsem je redakci poslal pár dní před rozjetí tisku.

Během navštívených podniků mi často přeběhli přes cestu také zajímaví redaktoři, takže se přihodilo, že jsem několik let pravidelně psal pro magazíny jako český F1Racing, čínský F1Express nebo německý Automobilsport. Mé texty jsou tedy k mání nejen v češtině, ale i v čínštině, angličtině, němčině, ruštině, italštině a polštině.

Proč píšeš především o historii motorsportu?
Ono to přeci jinak nejde. Když píšeš třeba o posledním závodě F2 sezony, tak se ten podnik vlastně nejpozději průjezdem pod šachovnicovým praporkem stává historií, ne…? Ale vážně: Na rovinu řečeno, protože mě motorsport, takový jaký byl v 60. až 90. letech fascinoval a fascinuje. Pro jeho charakteristiku jsem se o něj začal zajímat. V posledních 20-25 letech ovšem prodělává tak silné proměny, že si ani nejsem jist, zda bych se o něj zajímal, kdyby mi dnes bylo 10. Chybí mu opravdové napětí, nebezpečí, exotika, osobnosti a upřímnost. Když vidím ty děti v kokpitech, sterilní okruhy, jezdce hlásající homosexualitu a jiné hovadiny, nebo zákaz vstupu neočkovaným do paddocku, tak se nestačím divit, kam špičkový sport dospěl. Je to jen a jen smutné – lepší je proto, „hrabat se v dějinách“…

Text: Pavel Jelínek