Ve věku 87 let odešel z tohoto světa jeden z nejvlivnějších konstruktérů dějin automobilového sportu ing. Mauro Forghieri…Enzo Ferrari byl velký politik, motivátor, manipulátor a organizátor. Na techniku vozů nesoucích jeho jméno měl ovšem jen „filozofický“ vliv. Senzační rudé konstrukce byly prací geniálních hlav jakými byli Aurelio Lampredi, Vittorio Jano, Carlo Chiti a od začátku šedesátých let Mauro Forghieri.
Posledně jmenovaný se o slávu značky z Maranella zasloužil pravděpodobně ze všech nejvíce – k Ferrarimu totiž jaksi „patřil“ již od narození. Maurův otec byl od třicátých let jedním z nejoddanějších techniků velkého Commendatora a nadaného synka nechal studovat techniku v Bologni. Mauro miloval letadla a zakotvit v leteckém průmyslu bylo jeho vlastním cílem. Úspěch Scuderie Ferrari spočíval v tom, že si Enzo vždy dokázal vybrat správné lidi a nechal je pracovat na správných místech. Genialitu mladého Forghieriho okamžitě poznal a přesvědčil ho o tom, že své nadání a plány nejlépe uplatní na sektoru automobilových závodů. Pětadvacetiletý Forghieri se dal s jeho příslovečným zápalem do práce a jen po dvou letech se vypracoval v hlavního konstruktéra Scuderie.
Následovaly desítky převážně úspěšných konstrukcí, přičemž Forghieri nenavrhoval jen šasi – byl zodpovědný za kompletní vozy od umístění chladičů přes geometrii závěsů až po konstrukci motorů a tvaru křídel.
U Ferrariho to Forghieri vydržel čtvrt století. Čtvrt století plného triumfů, zklamání, oslav, katastrof a hádek. Mauro si musel od Ferrariho nechat mnohé líbit, dokázal ale i „rozdávat“. Jeho zuřivé hádky s Commendatorem a s jezdci jsou pevnou součástí dějin Formule 1.
Forghieriho prvním mistrovským kouskem v této třídě byl Surteesův Tipo 158, se kterým Brit roku 1964 vyhrál titul. Následovala éra Forghieriho senzačních dvanáctiválců, Maurova degradace po roztržce s Ferrarim roku 1973 a jeho triumfální návrat o rok později. Lauda na Forghieriho konstrukcích zcela ovládl dění let 1974 až 1976. Roku 1975 slavil na Tipo 312T s převahou titul a jen kvůli nešťastné nehodě ho neobhájil. Roku 1977 se fragilní kooperace Forgieri-Lauda postarala o další titul pro Ferrariho s typem 312T2. Nezapomínejme při tom, že byl Forgieri po dobu jeho angažmá u Ferrari zodpovědný i za vozy jiných formulí a sportovních tříd!
Geniální Ital byl i na sektoru aerodynamiky jedním z největších myslitelů všech dob a hned jeho první „wing-car“ 312T4 vyhrál roku 1979 s Jody Scheckterem v kokpitu další titul pro Scuderii. Poté se vrhl na projekt vozu s přeplňovaným motorem. Ferrari si myslel, že bude moudré, podpořit Forghieriho „Angličanem, který navrhne šasi“ a postavil mu od konce roku 1981 k boku Harveye Posthlethwaitea. Tak jako všichni úspěšní muži dějin byl ovšem i Forghieri diktátorem, který jen těžko snesl přínos jiných. V polovině osmdesátých let Ferrariho nadobro opustil a ve sportu se objevil již jen jako konstruktér málo úspěšného dvanáctiválce Lamborghini, který ve Formuli 1 různé týmy nasazovaly až do začátku devadesátých let. Ze závodních drah se poté stáhl a věnoval se práci své firmy Oral Engineering, která se zabývá konstrukcí a vývojem různých agregátů.
Na „stará kolena“ Forghieri ztratil svou zarputilost. V posledních letech začal častěji navštěvovat historické podniky. Se světem kolem konečně uzavřel mír a rád se podělil o své bohaté zkušenosti a zážitky. Když Paulo Barilla například před šesti lety do podniku Monaco Historique nasadil Regazzoniho Ferrari 312 B1 z roku 1970, tak se o jeho nastavení nestaral nikdo jiný, než génius z Bologně Forghieri pravidelně navštěvoval i historický podnik Minardi Days v Imole. Putoval paddockem od vozu k vozu a o každém měl co říci. Právě v Imole před třemi měsíci jsem viděl Ferrariho velkého konstruktéra naposledy. Byl jsem právě zapředen do rozhovoru s Brunem Giacomellim, když prošel okolo. Pomyslel jsem si, že „si ho najdu si ho později, nebo příští rok“. Tak nějak jsem se ale obával, že se již možná neuvidíme. V 87 má člověk přeci právo odejít tam, odkud žádná cesta zpět do Imoly, Monaka, nebo Maranella nevede…
Text a foto: Roman Klemm